Jaroslav Petrásek: S Jaroslavem Foglarem jsem se seznámil v roce 1978 na neveřejné besedě v Jonáš klubu

Dlouho jsem se vyhýbal jakékoliv foglarovské komunikaci a třeba se můj příspěvek do "Července" ani nehodí. Kdyby tomu tak bylo, smažte ho, nebudu se zlobit. 🙂 Jsem jen jeden z těch, kteří s Jestřábem měli řadu let (zejména před listopadem) opravdu těsný kontakt a snad jsem mu i byl i trochu užitečným...
S Jaroslavem Foglarem jsem se seznámil v roce 1978 na neveřejné besedě v Jonáš klubu. Byla to pro mne událost - jeho knihy jsem měl přečtené snad stokrát a Rychlé šípy byly v dětství mojí první knihou, při které jsem se vlastně naučil číst. Začali jsme si psát, několikrát jsem ho navštívil a v roce 1984 mu začal i trochu pomáhat v jeho práci – mimo různá zařizování a obíhání jsem mu, díky možnostem, které v té době nebyly běžně dostupné, mohl nechat množit na velmi hlídané kopírce v PZO KOVO u Libeňského mostu jeho „Hromadné dopisy“, které každého půl roku posílal svým příznivcům, různé nálepky, kresbičky a písemnosti pro oddíl, ale také, a to hlavně, jeho „Výňatky“.

To byly různé článečky o něm, povídky, kritiky, ale objevovaly se v nich také zápisy ze starých kronik, Čigolig, Vánočních sešitů a jiných oddílových písemností, dopisy, vzpomínky a další. Jejich první číslo vzniklo v září 1987 a Jestřáb sám o nich psal: „Tyto Výňatky píšu pro své nejbližší přátele a zájemce o mé různé texty a o leccos, co se mnou nějak souvisí a co je poměrně velmi málo známo – a co by se možná po mém odchodu nenávratně ztratilo někde ve sběru starého papíru.“ Byly vlastně něco takového jako „Tam-Tam“ Rychlých šípů, Jestřáb je posílal svým blízkým a hned v úvodu psal: „Nemám námitek proti opisování těchto textů, k pročtení zapůjčených, ale prosím, aby mi byly vráceny v podobné obálce do deseti dnů od obdržení…“
Vycházely až do podzimu 1990, kdy dosáhly 300 listů (mám z nich svázané tři velmi pěkné knihy!). Dále již nebylo potřeba tímto způsobem informace šířit – po listopadu 89 bylo již spoustu jiných a lepších možností, než pouhá xeroxová kopie. Přesto „Výňatky“ ve své době svůj účel splnily. Při jejich vytváření a následné kompletaci u Jestřába v půdní klubovně nebo přímo v bytě (kam si hned tak každého nepustil!) mi mnohokrát říkal, jak je rád, že pro něj tyto věci zařizuji, že nemá a ani nezná nikoho jiného, kdo by mu takové věci dělal. Což mne samozřejmě velmi těšilo a byl jsem vděčný osudu, že mě s ním takto svedl dohromady.
V tom roce jsem Jestřábovi navrhl natočení a vydání LP desky s jeho povídáním. Ve zvukovém studiu BEVOX, kde jsem tenkrát pracoval, vzniklo za přispění Ivana Vápenky jediné takto rozsáhlé a ucelené vyprávění, kde mohli posluchači velmi dobře ocenit skutečnost, že Jaroslav Foglar není jen mistrem pera, ale že je i mistrným vypravěčem. Jestřáb byl tímto projektem velmi nadšen. Zvukový nosič mu najednou nabízel nové možnosti a on si jich byl dobře vědom. Jeho nadšení pro zvukový záznam dospělo až tak daleko, že mi sám od sebe přednostně nabídl k vydání i své staré nahrávky Rychlých šípů!
V té době však nastal boom ve vydávání čehokoliv, co neslo jméno Foglar. Obchody byly najednou zaplněny všemi tituly a hlad čtenářů pomalu, ale jistě nasycen. Pro vydání desky to najednou moc vhodná doba nebyla. Ale stalo se, desku jsem vydal, ale zájem o ni nebyl takový, jaký jsme očekávali. Deska si na sebe nevydělala.
Okolo Jestřába se také vyrojila spousta nových lidí, kteří byli najednou jeho velcí přátelé a kterým on, bohužel, začal naslouchat. Lichotil mu ten zájem o něj, což je jistě pochopitelné u člověka, kterému bylo tak dlouho znemožněno dělat to, co měl nejraději. Díky těmto „našeptavačům“ se Jestřáb přestal stýkat s některými lidmi, kteří byli jeho oporou v dobách minulých a kteří mu otevřeně říkali pravdu. On sám již občas nebyl schopen reálně posoudit, zda projekt, který je mu nabízen, je opravdu projektem dobrým, či zda se jedná o věc, která mu spíše může uškodit (viz například bezhlavé podepisování smluv na vydání jednoho a toho samého titulu s několika vydavateli najednou, takže pak v prodejně vedle sebe ležely dvě stejné knihy lišící se pouze obálkou, které se neprodávaly).
Díky těmto Foglarovým „přátelům“ došlo po všech těch krásných a absolutně bezproblémových (co se našeho vztahu týkalo) letech bohužel k nedorozumění i mezi námi dvěma. Sice jsme si vše po čase vysvětlili, ale bývalé přátelství se už neobnovilo. Začátkem roku 1992 jsme si napsali naposledy … Ale i přes ten nedobrý konec našeho přátelství na tyto roky v Jestřábově blízkosti vzpomínám moc rád a jsem vděčný za tu možnost strávit roky v jeho blízkosti.

Jarda Petrásek