Potřetí ve vlnách Berounky u Řevnic. Zároveň však naposledy v tomto malebném údolí pod hřebenem Brd. Akce se sportovním leskem plaveckého programu, ale i úspěchem poznávací vycházky. Tak lze charakterizovat osmý ročník Rokosova memoriálu, již tradičního happeningu Akademie Jaroslava Foglara k zahájení nového (old)skautského roku 2024/2025.
Ale pěkně po pořádku…
Tři roky pod hřebenem Brd
Po pěti ročnících, kdy se Rokosův memoriál konal v Jezírku Prokopského údolí na jihozápadním okraji hlavního města, se před dvěma lety akce přesunula do údolí Berounky u Řevnic v okrese Praha-západ. Důvod byl prostý: V romantickém Jezírku, které vzniklo před bezmála 120 lety výronem pramene do bývalého vápencového lomu, došlo postupně k silnému znečištění vody řasami a dno bylo zaneseno bahnem i komunálním odpadem. Ochranáři a správa pražských lesů tak přistoupili k zevrubné revitalizaci této chráněné přírodní lokality.
Adekvátní náhrada pro pořádání Rokosova memoriálu se nabídla v okolí Řevnic u Prahy. Nejen pro snadnou dostupnost, ale především proto, že do zdejší krajiny brdské vrchoviny a povodí Berounky zasadil malíř Marko Čermák i několik obrazů s Rychlými šípy i Bratrstvem Kočičí pracky. Stejně tak romantickým duším foglarovců jsou blízké i umělcovy obrazy mnoha místních přírodních zákoutí.
Vzpomínka i poznání
Ač je Rokosův memoriál hlavně připomínkou tragické epizody – utonutí žáka Rokose – z Foglarova románu Boj o první místo, kromě plaveckých či potápěčských soutěží, her a podobných taškařic ve vodě, nese happening v sobě i náboj poznávání a pátraní. V roce 2022 se program memoriálu zaměřil na průzkum řečiště Berounky u starého řevnického mlýna, kde Marko Čermák umístil výjev obrazu Rychlé šípy komunikuji přes řeku s děvčaty. Vloni zase účastníci memoriálu zamířili proti proudu k Černé skále. U jejího úpatí pak vypátrali místo, kam na dalším Čermákově akvarelu mířila jedna z dobrodružných výprav Rychlých šípů.
A letos?
„Tentokrát byl za cíl doprovodné vycházky zvolen vrchol Černé skály. Odtamtud Marko Čermák přenesl do rámu obrazu jednu ze svých nejpůsobivějších krajinomaleb – pohled přes široké údolí Berounky na Řevnice a hřeben Brd v pozadí,“ říká Michal Václ, který před osmi lety vnesl do Akademie Jaroslava Foglara myšlenku Rokosova memoriálu.
„Na vrcholu Černé skály je turistům dostupná vyhlídka s panoramatickým pohledem na říční údolí a protější pás brdských kopců. Naše předchozí pátrání však ukázalo, že Čermákův obraz byl namalován z trochu jiného místa. Tak se jej letos pokusíme objevit. Na Černou skálu si však vyšlápneme s vědomím, že za čtyři desetiletí od vzniku obrazu mohla bujná vegetace pohled do údolí výrazně pozměnit,“ prozradila na startu výpravy na perónu železniční zastávky Zadní Třebaň členka pořádajícího 48. klubu OS Jestřábi Praha Jana Adamcová.
„Teprve po pokusu vypátrat na Černé skále plácek, kde stál Markův malířský stojan, sestoupíme opět do údolí Berounky, a na říční plovárně v Řevnicích si připomeneme smutný osud utonulého žáka Rokose.“
Výšlap i splutí „Staré řeky“
Ještě před tím, než ´pátrači´ začali od koryta Berounky šplhat do stráně nad Černou skálou, se od skupiny za lávkou v Zadní Třebani odpojil další člen AJF Martin Rosol. Ten se totiž odhodlal k plavbě řečištěm Berounky až do Řevnic. Žhavé sluneční paprsky poslední srpnové soboty prohřály hladinu „na kafe“, takže užít si „Starou řeku“ (jak je Berounka odedávna nazývána v trampském žargonu) na více než dvoukilometrové trase bylo lákavou výzvou k vytrvaleckému plaveckému maratonu.
Zatímco Martin se už vnořil do poklidné vody, hlavní skupina vykročila k táhlému výšlapu k Černé skále. Na dnešním vyhlídkovém palouku se jen potvrdilo, že zde Marko Čermák svůj obraz nemaloval. Pohled na Řevnice je na akvarelu z mírně jiného úhlu. Dávný „malířský plac“ by tak bylo třeba hledat o nějakých padesát-sto metrů blíže k Řevnicím. Jenomže dnes je už celé návrší nad Berounkou poseto novými chatami i luxusními haciendami, jejichž parcely jsou od přístupové cesty k vyhlídce neprodyšně odděleny oplocením…
Když už se zdálo, že Čermákův dávný „malířský plácek“ zůstane pro nedostupnost nenalezen, díky velkorysosti jednoho z majitelů nově postavených domů byl „pátračům“ umožněn vstup na jeho pozemek – a světe, div se – nalézáme kýžené místo!
Porost vzrostlých borovic i další vegetace sice už někdejší panorama překryly, přesto průhledy v zelené cloně bylo možno vidět protější hřeben Brd i charakteristická stavení v Řevnicích v naprosto shodném úhlu, jak jsou zobrazeny na Čermákově obrazu! Cíl poznávací vycházky byl zdárně dosažen!
Vzdor tomu, že místo, kde v polovině 80. let rozložil Marko Čermák své malířské nádobíčko, už zůstane nadále pro veřejnost nedostupné, návštěvu současné vyhlídky na Černé skále lze foglarovcům i dalším zájemcům jen vřele doporučit!
Setkání na relaxační loučce
Nyní už jen stručně k závěru Rokosova memoriálu: Cesty všech účastníků, ač vedly přes Černou skálu, nebo řečištěm Berounky, se v poslední srpnový podvečer protnuly na plovárně u relaxační loučky v Řevnicích. K trojici ´pěšáků´ i zdatnému plavci-vytrvalci se ještě přidala členka AJF Anežka Emmerlingová se svými dvěma potomky. Před patnácti lety byla Anežka (ještě pod svým dívčím jménem Menčíková) účastnicí památné expedice po tábořištích Foglarovy Dvojky a absolvovala i nejvzdálenější výpravu k Sinovíru na Ukrajině a na Zelenou říčku pod Kriváněm na Slovensku. Dnes jí mateřské povinnosti neumožnují zapojit se do aktivit AJF v takové míře jako dřív, přesto využije každou vhodnou příležitost k setkání s dávnými kamarády-foglarovci.
Všichni pak ještě zdolali ve vodě „povinných“ 333 metrů z levého na pravý břeh Berounky a nazpátek. Vzdali tím hold Rokosově památce a znovu ulovili bobříka-plavce.
Samotný závěr akce proběhl jako v předchozích dvou letech při posezení v řevnickém hotelu Grand, kde interiér restaurace zdobí parádní dřevořezba jestřába. A že zde podávají báječně naložené „utopence“, není třeba dodávat.
Debatovalo se o všem možném. Došlo i na přetřes kapitoly z Foglarovy knihy, v níž se popisuje právě Rokosovo utonutí. Proč spisovatel tuto epizodu vůbec zařadil do příběhu? Pro následný děj románu neměla smrt nešťastného chlapce žádný vliv ani význam. Kdyby autor tento smutný úvod vynechal, nestalo by se vůbec nic. Čtenářům by Rokosova smrt nechyběla – jen jeho memoriál by se nikdy nekonal…
Takže za rok opět na viděnou na Rokosově memoriálu 2025, tentokrát (pravděpodobně) opět v Prokopském údolí!
.jpg)
