V dnešním uspěchaném světě, kde se často zdá, že každý hledí jen na své vlastní zájmy, je důležité se zastavit a zamyslet se nad významem charity. Mezinárodní den charity, který připadá na 5. září, nám k tomu dává skvělou příležitost.
Charitativní činnost má v našich zemích hluboké kořeny. Od středověku až po současnost lidé vždy nacházeli způsoby, jak pomáhat méně šťastným. Tato tradice solidarity a vzájemné pomoci je něčím, na co můžeme být právem hrdí. Jednou z nejvýznamnějších postav v dějinách české charity je svatá Anežka Česká. Ve 13. století založila v Praze špitál a klášter Na Františku, kde se starala o chudé a nemocné. Její odkaz žije dodnes a inspiroval mnoho dalších lidí k pomoci druhým.

Je to již patnáct let, kdy 28. 8. 2009 náhle zemřel Otto Janka – Ropim (nar. 4. 2. 1930 v Praze), spisovatel a publicista, skaut a činovník, člen 2. oddílu vodních skautů v Praze, autor dobrodružných příběhů pro děti, historických prací a sborníků, beletrizujících životopisných příběhů, ale i rozhlasových her a televizních scénářů a mnoha dalších prací.
Odešel tehdy uprostřed rozdělané práce a mnoha dalších plánů.
Měsíc po Ropimově úmrtí vyšla jeho nová kniha Čas skautů.
Autor v tomto sborníku vzdal hold dvaceti význačným postavám prvního století skautského hnutí - od Roberta Baden-Powella a Ernesta Thompsona Setona i Antonína Benjamina Svojsíka či Josefa Rösslera-Ořovského až po dnešek, a začátkům vodáctví u nás. Jedna kapitola je věnována též Jaroslavu Foglarovi – Jestřábovi.
Rok po odchodu Otto Janky přišla jeho publikace Stopy vedou k Bobří řece.
Je věnována jednak Jaroslavu Foglarovi - Jestřábovi, jednak Jestřábovu odchovanci z pražské Dvojky Radko Kadlecovi – pozdějšímu bratru Bernardovi z řádu Dominikánů, jehož působení zpracoval O. Janka také ve svém dřívějším titulu Bernard od Šíleného koně.

“(Za) dvacet let!” usykl trochu posměšně Šťoura. “Člověče - - - to už budeme staří a dospělí…” (J. Foglar, Rikitanovo proroctví)

Nevím a naprosto bych si vymýšlel, kdybych tvrdil cokoliv o tom, že jsme si s Petrem Molkou - Bestem a Tomášem Hromádkou - Krizmenem 29. srpna 2000, tedy v předvečer dne, kdy si foglarovci připomínali 60. výročí prvního vydání Záhady hlavolamu, a kdy jsme spustili náš foglarovský magazín www.bohousek.cz, kladli za cíl, či dokázali vůbec představit nějaký časový horizont, po který budeme Bohouška tvořit, bude-li ovšem o něj na počátku vůbec nějaký čtenářský zájem.

Hned tři červencové dny byly zásadními mezníky v rodině Foglarových.
Roku 1911 17. července zemřel Jindřich Foglar. V roce 1907 6. července se narodil Jaroslav Foglar.
A rok 1904 19. července se stal prvním dnem Zdeňka Foglara, prvorozeného syna manželů Marie (26. 12. 1877 - 18. 2. 1980; rozená Fišerová) a Jindřicha (11. 12. 1872 - 17. 7. 1911) Foglarových.
V tu dobu měli Marie a Jindřich pět let po svatbě a opakovaně bydleli v Předlicích u Ústí nad Labem, kam se stěhovali z Prahy, když Jindřich Foglar pracoval jako úředník – obchodní cestující.
Přízemní byt rohového domu č. 120/1 na nynějším Školním náměstí se tak stal svědkem Zdeňkova příchodu na svět a Jindřichova zápisu do rodinné kroniky:
Devatenáctého dne měsíce července a. d. 1904, deset minut před hodinou druhou odpolední, /v úterý na den Sv. Vincence z P./ narodil se náš jedináček.
Den byl překrásný. Mamičce pomáhala paní bába Geislerová z Předlic a při dodatečném porodu dr. Schneider z Ústí n. L.
Maminka i děťátko zdrávo, buď Jméno Boží pochváleno.
(Nebude bez zajímavosti zde připomenout, že o tři roky později narozený Jaroslav přišel na svět téměř ve stejný čas - v půl druhou hodinu odpolední.)
31. července pak pan Jindřich dále zapisuje:
V neděli odpoledne na den „Sv.“ Ignáce z Loyoly /toho lumpa jezuitskýho/ ku ¼ na 5. hodině odjela maminka Fišerová (matka Marie Foglarové – pozn. redakce) a paní bába Geislerová s naším dudečkem do Chabařovic ku křtinám. Ten náš malej pohan se bude jmenovat Zdeněk.

Stylizovaný list ginga je ode dneška zavěšený na rodném domě Jaroslava Foglara v Benátské ulici č. 3 v pražském Podskalí.
Ke gingu, které je součástí vitráže nad vstupními domovními dveřmi od roku 2007, kdy jsme si připomínali 100 let od narození Jaroslava Foglara, tak přibyl druhý list, zavěšený na pravém sloupu od vchodových dveří.
Gingo bylo zvoleno jednak jako jeden z nejvýraznějších symbolů foglarovského světa, zároveň ale také jako symbol paměti.
Dnešní den nebyl vybrán náhodně - 15. července má jmeniny Jindřich, měl by je tedy i otec Jaroslava Foglara Jindřich Foglar (11. 12. 1872 - 17. 7. 1911). A právě díky panu Jindřichovi, který vedl rodinnou kroniku Foglarových, je na trvalou paměť dochováno množství podrobností z rodinného života v desátých letech minulého století včetně událostí z domu v Benátské ulici číslo tři, kdy i Marie, Jindřich, Zdeněk a Jaroslav Foglarovi zanechali své otisky na dnes již generacemi ošlapaném kamenném prahu ve vstupu do rodného domu Jaroslava Foglara. Bez sepsaných událostí by se rodinná paměť již dávno nadobro vytratila a zůstaly by jen ony nečitelné tušené otisky bez schopnosti vyprávět.
A tak tedy přibylo gingo jako symbol paměti a jako výraz poděkování za její zachování.

Před sto sedmnácti lety se narodil Jaroslav Foglar.
(6. července 1907 – 23. ledna 1999)

V letošním roce si připomínáme 85. výročí Rychlých šípů, jejichž první příběh vyšel na stránkách Mladého hlasatele 17. prosince 1938. V roce 2024 však připadá výročí celé řady dalších knih Jaroslava Foglara, které vyšly v prvním vydání v roce končícím čtyřkou:

... Nezestárneme! My zůstaneme věčně mladí ve svých příbězích zapsaných v naší kronice. Tisíce a desetitisíce chlapců přijdou po nás a budou prožívat svoje vzrušená jara, tak jako my jsme prožívali to první, když jsme si založili svoje sdružení...
V čem i dnes tkví kouzlo Hochů od Bobří řeky, jejichž příběh se odvíjí od nenápadného pátku dne 13. března a jejichž první vydání jsme si připomněli 4. března?
Čím to, že ani za letošních neuvěřitelných devadesát let legendární příběh ze Sluneční zátoky neodplavila Bobří řeka?
Na to si odpoví nejspíš každý sám, každý trochu jinak...
V Slovíčku - nedělní příloze Českého Slova z 4. března 1934 se čtenáři poprvé mohli setkat s Vilíkem a Jirkou, jejichž spor s Novočtvrtníky o míč byl počátkem příběhu, který přežívá dodnes. Znalci citují, kdyže to vlastně začalo: přece pokaždé stejně v pátek dne 13. března. A mají pravdu, protože v knižních vydáních je počátek děje opravdu zasazen na přelom 12. a 13. března. Ale v Slovíčku ješte musíme navléknout zimníky, jelikož vyprávění se začíná v pátek dne 13. února.
Ale ať už se začalo v únoru nebo březnu, jisté je, že příběh dosud nekončí, protože Tisíce a desetitisíce chlapců přijdou po nás a budou prožívat svoje vzrušená jara, tak jako my jsme prožívali to první...

Před 25 lety odešel Jaroslav Foglar.
(6. července 1907 – 23. ledna 1999)

Zdeněk Pírek (1933 - 1990) byl jedním z nejvěrnějších přátel Jaroslava Foglara a byl od 60. do 90. let minulého století výraznou postavou foglarovského hnutí. Příznivce a čtenáře Jestřábových knih obesílal dopisy, komunikoval s nimi prostřednictvím Pošumavského hlasatele, Rychlých šípů nebo prostřednictvím Klubu přátel Jaroslava Foglara, jehož byl výraznou osobností. Vzpomeňme na něj i v těchto dušickových dnech.

Čas dušičkový, čas předvánoční je dobou vzpomínek. Na Bohouškovi již tradičně (v pravém sloupci) připomínáme jména foglarovců, kteří již nejsou mezi námi a jsou tam, kde oblaka vysoko plují. Současně pátráme po jejich osudech i místech posledního odpočinku. Dlouhá léta jsme nevěděli, kde je pohřbený Stanislav Sohr (1925 - 2000), básnik a publicista, který se v 60. letech významně zasloužil o rehabilitaci díla Jaroslava Foglara jako ředitel ostravského vydavatelství Puls.

Na konci srpna to bylo dvacet tři let, co jsme s Bestem a Krizmenem začali dělat foglarovský magazín Bohoušek.cz. Na tradiční výroční redakční sraz však došlo až v pondělí 23. října. Tentokrát jsme za místo setkání zvolili Radlice, kde se začala v devadesátých letech na Křížové ulici v bývalé viniční usedlosti, později voskářce, ještě později drážním domku Buštěhradské dráhy, ještě o něco později domku Československých státních drah a úplně nejpozději prostě domku Halbychových odvíjet činnost naší (s Bestem) prodejničky Orin, na jejíž půdě vyrostlo Pražské sdružení žlutého kvítku, v září před třiceti lety Pražská pobočka Sdružení přátel Jaroslava Foglara, a kde jsme společně všichni tři tehdejšími možnými prostředky začali šířit informace z foglarovského světa. Sem se tedy táhnou i kořeny pozdějšího vzniku internetového Bohouška, bez základů z Radlic by možná nikdy na svět nepřišel.

Když občas na pátek připadne třináctý den v měsíci, asi i ti nepověrčiví trošičku zbystří :-) ...
Číslo třináct zaujímá v tvorbě Jaroslava Foglara i v oddíle, který vedl - v skautské Pražské Dvojce - Hoších od Bobří řeky, nepřehlédnutelné místo. A najdeme ji - třináctku - v souvislosti s foglarovským světem, leckdy i nečekaně ... Připomeňme si fenomen foglarovské třináctky naším starším článkem Když napočítáme do třinácti ...

Pražské pobočce Sdružení přátel Jaroslava Foglara – nejstarší činné pobočce SPJF – se na pomyslný narozeninový dort 25. září muselo vejít už plných třicet svíček.
Velké poděkování patří všem těm, kteří se za tři desítky let v jakémkoliv období a na jakkoliv dlouho na činnosti Pražské pobočky jakkoliv podíleli – členstvím, spoluprácí, organizováním, radou, pomocí, náměty, podporou, vedením, účastí… Jenom díky těm všem se odehrálo tolik příběhů, díky těm všem je „kronika“ Pražské pobočky vedená tři desítky let a pěkně obsáhlá.
Pojďme spolu psát další stránky kroniky!
Pojďme spolu zapalovat další narozeninové svíčky!
Pojďme spolu s Pražskou pobočkou zažívat další nové příběhy!

Šestého dne července měsíce LP 1907 v půl druhou hodinu odpolední v sobotu ve výročí upálení Mistra Jana Husi narodil se náš druhý jedináček a sice v Praze II v ulici Benátecké číslo 3.
Den byl překrásný a Mamičce pomáhala paní Bába Černá z Prahy bez pomoci lékařské.
Mamička a děťátko zdrávo, buď jméno Boží pochváleno!
Náš Zděnda malej jen několik minut před narozením bratříčkovým na pohovce usnul! - -
Ten se podiví, až ho uvidí hajat ve své postýlce.


6. července 1910 ve středu večer ¾ na 10 - na den upálení mistra Jana Husi. –
Dnes je našemu Vávečkovi 3 roky a vinšoval jsem mu v postýlce, aby se mu stejně dobře tak vedlo aspoň ještě třicetkrát tak Dlouho.

Zápisy do rodinné kroniky rodiny Foglarových provedl otec Jaroslava Foglara Jindřich Foglar; opravy respektive doplnění zápisu z roku 1907 ohledně průběhu porodu učinila maminka J. Foglara Marie Foglarová.