Při naší redakční návštěvě u malíře a ilustrátora Jiřího Filípka – Jeepa v Muzeu hrnčířství v Kostelci nad Černými lesy tomuto známému a oblíbenému (zdaleka nejen foglarovskému) výtvarníkovi z desek vykukovala právě dodělaná kresba, nad kterou se však vznáší otazníky.
Proč jsou na posvátném místě u Šmejkalovy ohrady pouze Mirek Dušín, Jarka Metelka, Červenáček a Rychlonožka?
Proč schází Jindra Hojer? Kam se poděl?
Nedozvíte se v dalším čísle Mladého hlasatele!
Znají odpověď Rychlé šípy?
A co vy?!

Aktualizováno. V našem zatím velmi nepravidelném seriálu určeném pro všechny milce stínadelského stromu Ginkgo biloba (v románech Jaroslava Foglara Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta označovaného jako gingo) tedy Jinanu dvoulaločného jsme za uplynulých 23 let připomenuli nejen jeho biologický a společenský význam, ale věnovali jsme se také jeho využití. V článcích jsme zaznamenali ginkgo čaje, ginkgo nápoje, ginkgo mýdlo, sprchový gel a šampón, ginkgo léčivé přípravky, nůž zdobený ornamenty ginkga. Nyní, v době léta, vám pro pobavení nabízíme další exkluzivní přehled toho, co jsme v nedávné době objevili :-)

Bublinky – místečka, do kterých pan Foglar vtěsnal tolik známých frází, slov a vět. Ti nejsečtělejší zástupci jeho čtenářů se umějí bavit pouze skrze ně. Pro citované podivíny i všechny ostatní tu mám sepsaný druhý bublinkový fejeton.

“Kdepak, je to tu docela hezky uklizeno.”
Takové slovní spojení znamená jediné. Foglarovec si na svém území už roztřídil použité nádobí, pet lahve, špinavé prádlo, bezpočet rozečtených knih, nabíječek na elektroniku…  A s výrazem blaženosti pozoruje prostor na spaní - svou postel. Sám sobě slibuje, že zítra objeví i psací stůl.
Společné soužití mě naučilo, že nesmím (pokud si chci udržet svou nervovou soustavu na pohodu) vstupovat na území mého muže. Mohu rychle přinést jídlo, pití, dárek. Občas říci i prosbu, ale to chce už odvahu, kterou většinou ztratím s prvním pohledem na pracovnu, ve které “je docela hezky uklizeno"!

“Tiše, slyším dole nějaký křik!”
Mirek Dušín měl opravdu skvělý sluch. Můj manžel ovšem neslyší nic. Sladce spí i za hlasitého štěkotu psa, který se dožaduje ranního venčení. Z míry ho nevyvede ani řvoucí rozbité bazénové čerpadlo, o kterém ví půlka vesnice. S úsměvem si pouští do sluchátek oblíbené melodie a nevnímá ječení mlátících se synů. 
A když už mu, zcela brunátná vzteky, ta sluchátka sundám a zeptám se, “Ty to neslyšíš?!?” 
Podívá se na mě a s láskou odpoví, “Ne, něco se stalo?”

AKTUALIZOVÁNO: Z ověřených zdrojů na internetu se nám podařilo získat zprávu o rozpuštění SPJF - Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Např. internetový server iKlubovna.cz na svých stránkách cituje jednoho bývalého člena SPJF, který si nepřeje být jmenován: "Je to podivné, proslýchá se, že byla svolána mimořádná Valná hromada a za účasti jen několika málo lidí byly stanovy upraveny. Těmto lidem během následujících pár dní skončilo členství." Informace o rozpuštění SPJF zveřejněná i na Facebooku rozproudila komentářovou smršť a lajkování. V tento okamžik zjišťujeme další informace. Více informací ZDE

(Otevřený dopis Jury a Pedra všem, kteří mají pozitivní vztah k životu a dílu Jaroslava Foglara.)  
Vážení gambusíni a veškeré foglarovské plantážnictvo!

Patříme k těm, kteří jsou udiveni, ba rozhořčeni, jaké věci se objevují v diskusi nad udělením státního vyznamenání Jaroslavu Foglarovi, in memoriam. Dokonce takové, které odsuzují prezidenta, ale zároveň používají podobných výrazů jako někdy on (třeba „odtamtud" novinářská žumpa apod. versus „zde" hradní lejno). To přece do naší „komunity" vůbec nepatří! Zkuste si představit, jak by vás hodnotil Jaroslav Foglar – Jestřáb, kdyby byl mezi námi. Namísto věcného posuzování záležitosti se u pár jedinců projevují animozity malého čecháčkovství, které nadřazují osobní vztah k hlavě státu za podstatu věci.

Když jsme si my dva, pisatelé těchto řádků, postupně vyměňovali názory, zda a nakolik má akce vyznamenání význam či nemá, došli jsme k takovýmto názorům:  

“Veliké a děsivé tajemství leželo zaprášené někde ve spleti ulic města, v tajemných zákoutích, dvorech a věžích. Tajemství, kolem kterého přecházely celé generace hochů, až osud rozhodl, aby Rychlé šípy začaly nevědomky rozplétat jeho vlákna, zamotaná a zpuchřelá.” (Záhada hlavolamu)
Minule jsem pitval pozapomenutý hororový odkaz humoristy Švandrlíka (viz odkaz v závěru článku), dnes si posvítím na dalšího populárního domácího autora, jehož si nespojujeme s hororem, ačkoli v jeho díle o hororové prvky není nouze a některé jsou dokonce notoricky známé.

Řeč je o Jaroslavu Foglarovi a jeho románech a komiksech pro mládež, které odchovaly už několik generací čtenářů, včetně autora tohoto článku. Snad nikdo nerozuměl klukovské duši a touze po dobrodružství tak, jako duchovní otec ikonického chlapeckého klubu Rychlé šípy, vedeného největším správňákem všech dob, Mirkem Dušínem. Foglar se při psaní opíral nejen o vzpomínky na vlastní dětství, ale především o bohaté zkušenosti skautského vedoucího a svou tvorbou skauting zároveň propagoval. Jeho mottem bylo, že užitečnost knihy je důležitější než její umělecká úroveň a jeho modus operandi spočíval právě ve zručném zabalení výchovných a vzdělávacích snah do atraktivních dobrodružných příběhů, které mohli čtenáři prožít taky, pokud byli ochotní zvednout zadek.
Hlavní role v jeho knížkách a komiksech hrají prepubertální městští hoši, nacházející východisko z každodenní nudy a správný životní směr v hlubokém přátelství s jimi obdivovaným, charakterově i fyzicky dokonalým a inspirativním vrstevníkem nebo s partičkou správných kamarádů. Partičky řečené kluby mívají svou základnu – klubovnu a podnikají dobrodužné výpravy po městě i do přírody, jež jsou obvykle korunovány letním táborem.

Dlouholetí čtenáři Bohouška si možná vzpomenou, jak jsme v redakci zkoušeli péct Žaludový dort podle knihy Jaroslava Foglara - Kronika Ztracené stopy. Pro ty, kteří to ještě nezkoušeli, a chtěli by to bezbolestně zkusit, máme dobrou zprávu. Na trhu (v prodejnách biopotravin) se objevila novinka - ŽALUDOVÁ MOUKA.

Knihy Jaroslava Foglara, od jehož narození v červenci uteče neuvěřitelných 105 let, už asi nikdy nebudou fascinující dětskou četbou, která propojuje kluky "od šesti do devadesáti let". Čtenářů ubývá, smysl pro romantiku města a přírody je považován za kýč a touhu po dobrodružství naplňují daleko sugestivnější, technologická lákadla a adrenalinové sporty. I Foglarova spisovatelská didaktika, s níž urputně rozděluje lidský svět na dobrý a špatný, může dnešním čtenářům připadat pohádková a naivní. Foglarovky – to je dnes něco jako nostalgická vzpomínka na dobu prvních trampských osad, které žily, mýtus čistoty života a prvorepublikovou naději, že trampská komunita může (alespoň na víkend) překonat odcizení moderního člověka.
A přece dokážou foglarovky ještě překvapovat, a to dokonce i dospělého čtenáře, který se obvykle s nadhledem usmívá, protože ví, jak dobře to asi spisovatel posedlý klukovským světem myslel a jak odlišný a nehostinný je ve skutečnosti svět dospělý.

Za tři měsíce si připomeneme třinácté výročí úmrtí a v polovině příštího roku již sto pět let od narození Jaroslava Foglara, nepřehlédnutelné osobnosti naší země s výrazným generačním přesahem.
Osobnosti, na kterou dosud žádné státní vyznamenání „nezbylo“.
Nejvyšším naším stolcem dosud nedoceněný a tedy i neoceněný Jaroslav Foglar se zasloužil o pestřejší, činorodější a nápaditější dětství mnoha generací českých (i slovenských) chlapců a děvčat od třicátých let minulého století, a svůj neokázalý vliv si po desítky let, bez ohledu na politický režim či státní zřízení, udržel.
A je nanejvýš paradoxní, že právě minulý režim, který Jaroslava Foglara dvakrát nemusel, je dodnes zatím tím jediným nejvyšším formálním ocenitelem, který autorovi, jehož po většinu svého vládnutí umlčel, vyslovil své díky – konkrétně svým nejvyšším resortním oceněním v roce 1987 tehdejší ministr kultury ČR.
Možná pro svoji obtížnou zařaditelnost do jakési pomyslné formální škatulky - nebyl ani čistokrevným spisovatelem či redaktorem, ani hlavně pedagogem volného času – si s osobností Jaroslava Foglara často neví dodnes tak úplně rady ani odborníci z různých oblastí, natož nezúčastněné osoby, na jejichž kancelářském stole návrhy na vyznamenání přistávají, a které v samém závěru rozhodují. Vždyť Jaroslava Foglara nemůžeme poměřit počtem sportovních rekordů, světovou proslulostí na hudebních pódiích, objevem významného léku či průmyslovým vynálezem.
Ale třeba se přece jenom někdy v budoucnu dočkáme toho, že někdo v hradní pracovně nad Vltavou přestane být odtažitě dospělý a vměstná statisíce či miliony spokojených čtenářů, desetitisíce dětí i dospělých ovlivněných ve svých celoživotních zálibách i osobnostním směřování do krabičky s nápisem „Medaile Za zásluhy Jaroslavu Foglarovi in memoriam“ a zcela mimo protokol přidá k tomu klukovské či dívčí „Jestřábe, děkujeme!“.
A pokud ne?
Pokud ne – pak máme každý z nás naopak Jestřába ve své osobní Krabičce poslední záchrany!

Jak založit klub - SPJF

Vypravil jsem se v říjnovou neděli na S. M., do míst mně tak známých, zda najdu Vonta, jež ode mne vezme list Ginga, jako důkaz mojí příslušnosti k Nám …

Navštívil jsem Naše uličky a ony mne přivítaly tak jako dřív. Tak jako mnohokrát dřív, kdy neodolal jsem touze a již v nedělní dopoledne jsem vyběhl v zádech s podzimním sluncem do chladného dne s párou u úst, vládnou tam, kde vládli jsme hlavně s přicházejícím šerem a po soumraku, kdy uličky začínaly hrát podivnou hru světel a stínů, kdy neomezenými vládci, strážci i soudci jsme byli. Navštívil jsem místa nám tak známá a zastavil se tam, kde ještě doznívají kroky těch, jež sdíleli Naši Myšlenku. Měl jsem pocit, že poslední hlas ještě neutichl , že za každým rohem potkám někoho z Nás.

Pro doplnění foglarovských sbírek se naskýtá nová vpravdě předvánoční příležitost.
Poprvé se se zajímavými předměty mohli seznámit a zakoupit si je návštěvníci letošního Memoriálu Jana Tleskače.
Jedná se o tmavě zelenou skleněnou foukanou vánoční foglarovskou ozdobu a skleněného ježka v kleci.