
Básník Josef Hrubý (nar. 1932) se narodil v Černěticích u Volyně a od roku 1956 trvale žije v Plzni. Pracoval jako novinář, ředitel krajské knihovny a byl trochu nedobrovolně i zaměstnancem střediska státní památkové péče. V letech 1969-1987 nesměl publikovat. Dnes překládá z němčiny, chystá sedmnáctou knihu a má na kontě zhruba stejný počet skvostných bibliofilií. Dokončuje také rozsáhlé paměti. Hovořil jsem s Josefem Hrubým v jeho bytě v Plzni na Koterovské, kde žije se svou paní, a musím ještě připomenout, že debutoval už v šestnácti letech na stránkách časopisu Junáci, vpřed.
Nicméně už dokonce ve čtrnácti psal skautské povídky.
A převelice tehdy četl - a samozřejmě hltal i foglarovky.
Jaké?
Především to byla Chata v jezerní kotlině - a samozřejmě i kreslený seriál Rychlé šípy. Osobně jsem se však s Foglarem setkal až roku 1986.
Kde a jak k tomu došlo?
V pražském klubu spisovatelů - na Národní třídě. To bylo tak. Svaz českých spisovatelů tehdy se mnou - a několika dalšími autory, kteří byli takříkajíc v klatbě - začal koketovat. A uvažovalo se více i méně vážně, zda bychom se do jeho řad už zase nemohli vrátit. Já, Foglar - i někteří další.
A mohli?
Vzpomínám si na to jednání... a víte, byl tam třeba národní umělec Zdeněk Pluhař (1913-1991) a hovořil s Foglarem opravdu velice nadneseně. Dával mu svým tónem nepokrytě a jasně znát, že je pro něj třetiřadým pisálkem, a já si živě vybavuji, že se Foglara, tehdy už skoro osmdesátiletého, tímtéž trošku opovržlivým tónem i zeptal:
„A kde byla vůbec ta vaše Stínadla?“
Takovou vznesl otázku - a já viděl, jak vnímavý Foglar krátce zaváhal. Venku přejela tramvaj. A tu... Foglar až skoro klukovsky vyhrkl: „A zrovna vám to vůbec neřeknu!“
A neřekl?
Ne.
Co na to národní umělec Zdeněk Pluhař?
To už dnes nevím. Ale já sám se pak s Foglarem setkal ještě před vchodem Svazu spisovatelů, tedy na Národní a tedy možná i Rozdělovací třídě.
„Jdete na metro?“ zeptal jsem se ho.
A tu se ke mně Jaroslav Foglar tak nějak přitočil - a skoro zničehonic mi povídá: „A vám to řeknu! Vám povím, kde byla.“
„A kde?“ I mne to samozřejmě zajímalo. Velice. Byl jsem napjat. A Foglar promluvil, a to zvláštně a pomalu...
„Tak trochu to je Tábor... a trochu Praha.“ Nu, a víc nepověděl ani mně.
Ilustrační foto: Milan Lebeda