Pro ilustrátora jsem skutečně lepil maketu pouze z textu a do míst vynechaných pro ilustrace jsem naskicoval náměty kreseb, přičemž jsem musel dbát na nerovnoměrné rozložení ilustrací celostranných, půlstranných a malých obrázků – špiček.
Jako ilustrátor byl vybrán Milan Teslevič, malíř, který doposud zhotovoval pouze ilustrace do časopisů a příležitostné kresby na různé plakáty, pozvánky, letáčky, Maloval také obrazy velkých rozměrů do stylových interiérů. Shodou okolností byl obdivovatelem, milovníkem a důkladným znalcem Foglarova díla.
Tím mi odpadla jedna povinnost – psát ještě do skic k ilustracím, co má kdo na sobě a popisovat prostředí, ve kterém se pohybují – i s dobovými reáliemi, neboť to měl Teslevič sám v malíčku. Kromě toho, což je také velice důležité, Milan Teslevič vlastnil obrovský archiv a hlavně – měl fotografickou paměť. Byl schopen kreslit zpaměti petrolejový vařič, starý psací stroj, ale i předválečnou tramvaj či sloupy plynového osvětlení, staré ulice a budovy. Milan Teslevič si také zhotovil hlavičky Rychlých šípů a Bratrstva Kočičí pracky - tak, jako kdysi Jan Fischer.
Stanovily se termíny, já jsem zalepil maketu prvních padesáti stran a čekalo se, zda kreslíř kvalitativně i termínově uspěje.
Výsledek byl dobrý.
Milan Teslevič měl pouze jednu chybu: místo ilustrací, kterým se v nakladatelské terminologii říká „špičky“, což jsou malé, nenáročné obrázky (baterka, klubíčko provázku), určené jako marginálie po straně textu, ho moje skicy inspirovaly k ilustracím, kde bylo třeba i patnáct postav a které by si zasloužily být celostranné. To ho vyčerpávalo hlavně časově, takže termíny se neustále posouvaly a hrozilo, že konečný termín se v žádném případě nedodrží a mě komplikovalo situaci, protože jsem počítal s malým obrázkem. Kromě toho Milanu Teslevičovi záleželo na detailu a například Losna, který měl plný obličej pih, jich musel mít na každém obrázku stejný počet.
(Pokračování příště.)
První pokračování vyšlo na Bohouškovi 6. 10. 2005.