Život s foglarovcem aneb bublinkový fejeton

„Přespíme vždy v nějaké stodole.“
Tak nějak vypadalo pozvání na první společnou výpravu. Jenže po cestě žádnou stodolu nepostavili. První noc přišla vhod zemljanka. Druhé usínání následovalo pod celtovým stanem amatérské výroby. Probuzení se uskutečnilo o několik metrů dále, před očima ranních zvědavců z nedaleké vesnice. Možná šli teprve nyní stavět tu stodolu...

„Kucíí, tak rychle, rychle, vy se taky himbajs hrabete! Vám se to leze, když nejste poslední!“
Předsvatební cesta se konala v Nízkých Tatrách a já šla vždy deset minut za posledním. Český turista, velká krosna, bolavé puchýře a pláštěnka plná ledových krup. V mých vzpomínkách to zůstanou hory nejvyšší, nejdelší, nej...

„To bych ani nesměl být já, abych neměl při všem smůlu!“
Zrovna paní smůla u nás bydlí už týden. Můj užmanžel (to není chyba, ale ucelený výraz), velký to foglarovec, přidělával na střechu auta malý náklad. Zkouška však byla za hranicemi praxe skautingu. Vlastníme tedy poškrábané auto ze všech stran, šrám na obličeji a jedny ustřelené brýle. Známý vynález gumicuk prostě nevydržel!!!

„Ať si dá na nás každý pozor! Je nás tady pět mužů odhodlaných k nejzoufalejšímu odporu!“
Pozor si dávám, zatím, na jeden a půl foglarovce. Jakmile zavelím např. slovo úklid, poznám, co znamená odhodlání k nejzoufalejšímu odporu.

Život s foglarovcem není peříčko, ale také žádný složitý hlavolam. Chce to jen trpělivost a sílu na stále nová dobrodružství. Už pan Foglar napsal, že při nich omládneme. Takže... „Mladým patří svět, Rychlé šípy vpřed!“